Srpen 2014

Adrenalin camp 2014

26. srpna 2014 v 11:51 | Aly |  Deníček

Malé ohlédnutí zpět...

Tyto prázdniny jsem se konečně po čtrnácti letech mého života odhodlala jet na nějaký tábor. Když jsem se tak různě seznámila s možnostmi, nejvíc mě zaujal taneční tábor a Adrenalin camp ve středisku Březová. Ve středisku už jsem jednou byla, a tak jsem neměla obavy, že se ztratím. Po několika dnech dumání jsem se s odvahou rozhodla pro Adrenalin camp.
Tábor nabízel lanové aktivity - tudíž i výšky... brrr. Dále zorbing, lezecké stěny a skok z vysokého mostu - no... ten se ale s velkým zklamáním nekonal. Měl zajištěnou dopravu z větších měst a tak podobně.
První tři dny byly mírně jednotvárné. Lozili jsme po lanových dráhách a děsně dlouho trvalo, než jsme přišli na řadu k postrojům - a bez postroje to na lana nejde. :D Ale alespoň jsem si zvykla na výšky - strach nevyprchal, ale začalo se mi to moc líbit.
Pár dalších dnů bylo zajímavějších. Přišel na řadu zorbing - to bylo šílené. Pro ty z vás, kdo to neví, zorbing je ta obrovská průhledná koule, do které vlezou dva lidi a kutálí se z kopce. Jela jsem hlavou napřed a většině těch, co se rozjeli ve stejné poloze jako já, se dělo tohle: nejdřív se začalo maximálně křičet, protože to jelo rychleji, než to vypadalo, potom se dostavil tlak a nešlo dýchat, no a ke konci tlak odešel a šlo zase křičet. Zajímavé.
"Skok do neznáma" byl taky dobrý. Nešlo vidět, kam skáčete, ale skočit jste museli, protože jinak byste skončili na velkém balvanu. Jediná nevýhoda byla, že to byl sice skok, ale nenásledoval pád (zachytily vás kladky).
Dále následoval skok (do prázdna) z bohužel jen osmimetrové věže. Pocit volného pádu je podivný. Začnou se vám všechny vnitřosti tlačit do krku a pak (pokud to není malá výška jako zmíněných jen osm metrů) si to začnete užívat.
Slaňování z patnácti metrů... To bylo něco jiného. Překrásná výška, a když vám slaňování šlo, užili jste si to. Někdo neví, co slaňování je, takže...
...tohle je slaňování. Dostanete se tak dolů z něčeho vysokého.
Poslední, co bych chtěla zmínit, je noční hra (bojovka). Museli jsme po skupinkách projít kolem půlnoci lesem a měli jsme zakázáno použít baterku. Cesta byla vyznačená neonově svítícíma proužkama (dají se z nich udělat náramky). Po cestě jsme potkali naše vedoucí v různých podobách - oběšenec, mrtvola, která dýchala jako Dart Vader, zombie v díře a duch levitující nad truhlou (vedoucí byl zavěšený na kladce). Udivilo mě, že jsem se ve tmě nebála. Byla to sranda. Jiné skupinky ale křičely jako při vraždách v Hunger Games.
Nakonec nám ale přišlo, že týden byl na tábor tohoto typu moc krátký.
Tak takhle jsme si užili tábor. Vrátila jsem se trochu jako závislák na adrenalinu, ale s pudem sebezáchovy. :)

Recenze knihy; Rezistence

22. srpna 2014 v 19:50 | Aly |  Recenze knih a čehokoliv jiného
(Obrázky knih beru vždy z Databáze knih.cz)

Série: Povstalecká trilogie (2.díl trilogie Divergence)
Žánr: Sci-fi román
Rok vydání: 2012, rok vydání originálu: 2012
Počet stran: 368
Vazba knihy: Vázaná

Autor: Veronica Rothová

Anotace
Měl to být pro Tris šťastný a slavnostní den, ale všechno dopadlo úplně jinak. Po krvavé tragédii mezi frakcemi narůstají konflikty a nad společností se vznáší válka. Tris se musela rozhodnout už jednou - a teď ji čeká další volba. Dřívější rozhodnutí, obavy, zármutek, provinilost, to vše ji teď dostihlo a Tris nezbývá nic jiného, než přijmout svou Divergentní identitu. Dokáže se ale vyrovnat se vším, co to znamená?

Teď moje slova...
Kniha začíná úžasně. Na začátku jde hlavně o lásku a do toho se mísí jejich starosti s Chicagem a jeho politickým systémem frakcí. Když ale příběh postoupí trochu dál, je to skoro drama. Tris nemá daleko od toho, aby se se svým klukem rozešla - pořád se hádají. Pořád ohrožuje svůj život, pořád nastupují další a další problémy, pořád umírají její kamarádi a podobně. Zžírá ji pocit viny a zármutek kvůli mrtvým blízkým. Nakonec zjistí, že aby zachránila ještě zbylé kousky toho, v co celý život věřila - toho, v co celý život věřila celá společnost, ve které žila, musí učinit důležitou volbu. Ta volba bohužel nemá moc velkou hranici se zradou. Musím ale s radostí podotknout, že kniha skončí z jistého hlediska dobře a konec opět zůstává otevřený.
Jak na mě působila? Jak už jsem zmínila. Zprvu to bylo perfektní čtení, potom jsem ale neustále byla napjatá jako kšandy, prožívala drama. Konec mě naštěstí příjemně překvapil, i když vyjde najevo ta nejdůležitější a nejnebezpečnější informace tehdejší společnosti a celá kniha končí větou: 'Pak se strhne povyk.' Hned po dvou minutách jsem musela číst následující díl Aliance, abych se dozvěděla víc a nezbláznila se.
Závěr? Kniha byla svým způsobem fakt super. Byla slabší než první díl, vyvolávala smíšené pocity. Ale super.



Affs

19. srpna 2014 v 20:48 | Aly
Takže stručně... ;)
Kdo by chtěl být v mém Affs (znamená to: Spřátelené blogy), ať splní pár těchto jednoduchých podmínek...

a) Vyplň (do komentářů!!!!!!):
1) Přezdívka...
2) Odkaz na tvůj blog... (pokud blog máš)
3) Souhlasíš s podmínkami? - Ano/Ne Nemusím doufám vysvětlovat, že když nebudete souhlasit nepřidám si vás. :D

b) K čemu to? Navzájem si zajistíme návštěvnost o jednoho blogera navíc (možná i o víc). Tím, že se staneš mým Affs ses automaticky zavázal navštěvovat můj blog a vhodit sem tam nějaký komentář. To hlavní však pro tebe je, že stejnými podmínkami jsem se zavázala i já. Takže pokud budu na blogu aktivní, budu navštěvovat i ten tvůj! :)

c) Jestli jsem tě přijala, objevíš se v menu a napíšu ti to pod tvoji přihlášku (v komentáři).

d) Pokud si mě chceš též přidat do Affs, napiš mi to jako součást přihlášky v komentáři a já se ti potom přihlásím.

e) Kdybys porušil/a podmínky nebo je nesplnil/a či se choval/a nepatřičně, z Affs tě odstraním.


f) Nemusíš mít blog, přihlásit se může každý! :)

Nedělejte z toho žádnou vědu. Bude to bleskově vyřízené! Pokud nebudu mimo internet... :)

Toulky ve hvězdách

18. srpna 2014 v 14:42 | Aly |  Témata týdne


Stojím.
Zvednu oči a pohlédnu na oblohu. Je tmavá - kdepak! Jak by mohla být tmavá? Vždyť se třpytí. Každý, koho se zeptám, mi tvrdí, že je tmavá, černá, ale já si myslím opak. Jsou na ní takové malé tečky a žádné nevypadají stejně. Ty tečky září, obluhu dělají světlou. Co jsou zač? Hvězdy. Co symbolizují?
A co v nich můžu naleznout?
Přejíždím očima z jedné tečky - hvězdy na druhou. Něco v nich hledám, to si uvědomuju. Neuvědomuju si však, co bych v nich mohla vůbec najít - odpovědi. Odpovědi a na co? Mám přece tolik otázek, zajímalo by mě proč.
Rozběhnu se.
Mé vysoké boty jsou při běhu hlučné. Jejich hlasitě tupé nárazy mírně tlumí hustá směs trávy. Je noc, takže by leckdo prohlásil, že je tahle tráva tmavá, ale není. Za denního světla je zářivě zelená a teď se na ni třpytí ty tečky nade mnou.
Zastavím se a zírám před sebe.
Zamyslím se nad mými otázkami. Hvězdy by mi mohly dát mé odpovědi, ale až za určitou dobu. Můžu to zkusit sama, nemusím čekat na odpověď, která mi přijde z takové vzdálenosti. Můžu si představit, jaká by odpověď mohla být, přijmout to a tím si sama odpovědět.
Už zase nestojím. Jdu světlou trávou vpřed.
A znám odpovědi.

Další odfláknutej tag

17. srpna 2014 v 12:32 | Aly |  Deníček


Tak jako minule... Nominovali mě a asi chtějí odpověď na otázky. To jim dopřeju, ale dál už se s tímto vynálezem otravovat nebudu. :D

Otázky:

Dokáže tě něco rozbrečet? Pokud ano, co?
Jsem člověk. Mám city. Cítím smutek - brečím. Takže ano, dokáže mě něco rozbrečet... Co? Zklamání, jakkékoli neštěstí, bolest, cokoli.

Myslíš si, že duchové a nadpřirozené věci existují?
Duchové jo. Ohledně té další nadpřirozenosti... nejsem si jistá, jestli by trolové, upíři, vlkodlaci mohli být skuteční. Možná jo. :)

Co by sis z celého srdce přála na svém životě změnit?
Svoje chyby.

Když jsi byla malá, měla jsi oblíbenou hračku? Jakou?
Malého plyšového černého pejska. Bohužel se mi ztratil a byla jsem z toho dost nesvá. Na dovolené jsem měla svátek či narozeniny - já nevím a byla jsem nemocná. Naši mi jako dárek dali podobného plyšového psíka, začala jsem mu říkat Cyd - jako tomu ztracenému. Cyd byl totiž pejsek mojich prarodičů. Ale jednou mi babička řekla, že táta měl taky plyšového psa a říkal mu Belinka - nevím, jestli si to nevymyslela. Doteď toho plyšáka mám nad postelí a jmenuje se Belinka. :)

Jaký je smysl života?
Každý si tuhle otázku někdy položí. Můj smysl života je být šťastná, ale poslední dobou mi dochází, že mi to nestačí. Potřebuju být i něčím užitečná a použitelná. (Neptejte se, jak to podrobně myslím.) Každý si musí smysl života najít sám.

Věříš ve štěstí? Co tě k tomu vede?
Tohle je těžké... Já bych asi bez nějakého štěstí nepřežila, ale jiní lidé jsou natolik schopní, že žádné štěstí nepotřebují. Nevím, jestli věřím. Spíš věřím v sílu.

Tvé nejoblíbenější zvíře?
Pes.

Máš nejoblíbenějšího spisovatele? Jakého?
Veronica Rothová. Píše tak umělecky a neuvěřitelně, až mám pocit, že se tomu už nikdo nevyrovná. Samozřejmě jsou tu i další, ale ti jsou jen oblíbení.

Jaký byl tvůj nejtrapnější zážitek?
Bylo jich moc, takže si na všechno nepamatuju. Napadá mě jen, jak jsem mistrovsky rozsypala popcorn po parkovišti před obchoďákem. Můj původní úmysl však byl popcorn jen podržet, než si brácha vytáhne mobil.

Černá nebo zelená?
Dřív bych řekla zelená. Ale dnes... černá.

Věříš na lásku na první pohled? Proč?
Nemám zkušenosti, takže jestli chcete odborný úsudek, na můj se nespoléhejte. Věřím. Proč ne?




Recenze knihy; Divergence

12. srpna 2014 v 9:53 | Aly |  Recenze knih a čehokoliv jiného
Zdroj obrázku: Databáze knih.cz

Série: Povstalecká trilogie
Žánr: Sci-fi román
Rok vydání: 2012, rok vydání originálu: 2011
Počet stran: 344
Vazba knihy: Vázaná

Autor: Veronica Rothová

Anotace
Chicago, budoucnost. Obyvatelé města, které obklopuje jen močál a obepíná ostnatý drát, jsou rozděleni do pěti frakcí. Beatrice je čerstvých šestnáct a přišel čas vybrat, do které frakce chce patřit, které ctnosti se chce na celý život odevzdat. Překvapivé rozhodnutí jí do cesty přivede osudového kluka - úchvatného, ale taky trochu nesnesitelného. Beatrice zjišťuje, že ve společnosti, která se jeví tak dokonalá, vzrůstá napětí a hrozící nebezpečí lze zažehnat jen jedním způsobem, který ji ale možná zničí.

Co k tomu můžu říct?
Z anotace už se vám určitě povedlo něco vyčíst...
Hlavní hrdinkou knihy je Beatrice, která žije v polorozpadlém Chicagu. Aby lidé nastolili mír a nebyly války, rozdělili předkové obyvatelů Chicaga společnost do pěti frakcí: Odevzdanost, Upřímnost, Mírumilovnost, Sečtělost a... Neohroženost.
Knihu jsem dočetla včera o půl jedné v noci a jsem do toho tak zapálená, že bych vám sem nejraději vypsala celý děj knihy. Ale tím bych budoucím čtenářům zkazila dojem.
Beatrice je šestnáct let a čeká ji volba, která určí její víru. Buď si vybere svou starou frakci a zůstane s rodinou, nebo se rozhodne pro jinou cestu a svou rodinu bude muset navždy opustit. 'Nejdřív frakce, potom krev.' - Zásadní pravidlo. Během výcviku ve své zvolené frakci se potká s neuvěřitelným, ale trochu děsivě impulzivních klukem. Takže nechybí ani trocha lásky. Když Beatrice (kvůli změně jména Tris) dokončí svůj výcvik, v životní filozofii města a vládním systému se všechno zvrtne. V podstatě propukne válka. Tris ztratí své milované a zjistí, že může všechno zastavit, jenže taky by ji to mohlo stát život.
Je to trilogie, takže kniha skončí otevřeně. Dál následují díly Rezistence a Aliance. Nechtěla jsem sem vypisovat, proč se kniha jmenuje Divergence, a jaký význam má v Chicagu právě tento pojem. Už teď jsem toho prozradila dost, ale já se nemůžu zastavit, prsty se mi na klávesnici pohybují sami.
Takže jak na mě kniha vlastně působí? Už od začátku jsem byla vtáhnuta do děje. Dávala jsem si pauzy, protože jsem knížku nechtěla dočíst. Autorka píše úžasně. Má krásné výrazy a přirovnání. Je to napsáno v první osobě, takže se dozvíte jenom to, co hlavní hrdinka Tris a víte, co všechno si myslí. Často se se mnou ztotožňuje. Psáno také v přítomném čase, takže ten příběh prožíváte naplno. Po dočtení jsem nemožně napjatá. Trochu smutná a děsím se toho, co se bude dít v dalších dílech, ale jsem zároveň nadšená. Asi si okoušu nehty, než mi na poštu přivezou další díly.
Kniha je od čtrnácti let. Když si to promyslím... je tam násilí, ale to už je skoro na každém rohu. Stejně tak je to tam s tou... romantikou. A je tam hodně cizích slov, jejichž významy jsem si několikrát musela vyhledávat.
Z mých zdrojů vím, že celá trilogie skončí nečekaně - skoro až špatně. Trochu vím, co si pod tím představit. Ale dočtení ostatní doporučují, takže to dočíst určitě musím. Nemůžu nechat takový příběh otevřený a mít strach dozvědět se, co je na konci. Stejně nikdy nemůžu vědět, co mě čeká.
Film
Dívala jsem se na trailer a kromě dialogů, knize odpovídalo všechno.
Samotný film je podle knížky. Děje se tam to, co se dít má, ale občas je tam něco trochu jinak, aby byl víc zajímavý. Poměnili dialogy, ale postavy říkají věci podobné těm v knize. Je tam třeba víc soubojů - třeba nakonci s vůdkyní Sečtělých, který v knize vůbec nebyl, ale zapadá tam do děje, který v knížce je. Je to nádherný film. Kdo nerad čte, může se na něj podívat.

Toť vše.
Pokud budete chtít, napíšu recenze i na Rezistenci, Alianci nebo na cokoli jiného.


Mezi Osvobozenými

12. srpna 2014 v 9:17 | Aly |  Krátké povídky
Nebezpečí.
Takhle lidé nazvali situaci, během které je něco ohrožuje. Označují ji jako něco, čemu se vyhýbat. Něco před čím je rozumnější dávat si pozor. Ta jejich opatrnost. Řídí se svým pudem sebezáchovy, stávají se opatrnými a pak i vyděšenými.
Strach.
Pocit, který lidi dokáže přinutit k útěku, ke špatným rozhodnutím. Pocit, kvůli kterému se lidi bojí. Čeho jiného by se mohli bát? Strach znamená bát se. Nebát se znamená strach ovládnout, ne se ho zbavit. To jen tak někdo nedokáže, ale já ano. Z čeho mám strach? Z výšek, z paranormálních jevů a možná i ze smrti. Z věcí, které nemám pod kontrolou a neznám je. Dříve bych nevylezla na patnáctimetrovou věž a nenaklonila se z ní, teď na ní stojím a nakláním se. Miluju tu výšku, kterou pod sebou spatřím. Jsem tu v noci. Čas pro nadpřirozeno, ale já se toho neděsím, jsem fascinovaná. Naučila jsem se svůj strach ovládat.
Ale pomohli mi v tom.
Než jsem se k nim připojila, jenom jsem snila. Snila jsem o statečnosti, o adrenalinových zážitcích, o překonávání strachu - pocitu, který mě tehdy tolik zužoval. Snažila jsem se odhodlat k věcem, které by mi ostatní nikdy nedovolili. Nikdy by mi nikdo nedovolil stát kolem půlnoci na vysoké věži ze dřeva. Jakmile jsem se však dostala mezi mě, došlo mi, že se nemůžu nechat spoutávat opatrností těch ostatních, kteří ještě nechápou to, co chápu já.
Oni. Říkají si Osvobození. Osvobození od pout strachu, nejistoty a přehnané opatrnosti. Jsou mezi nimi ti, kteří se od opatrnosti úplně neodvázali - včetně mě, ale mnozí z nich jsou zcela osvobození. Tahle skupina se stejným zájmem vznikla díky znuděným klukům, kteří se nebezpečným zážitkům nikdy nebránili.
Když jsem je potkala, hned mě zasvětili do jejich aktivit. Měla jsem tehdy strach, ale odhodlala jsem se - pak to bylo neuvěřitelně nádherné.
Naposled se podívám k zemi a pak skočím.
Padám a vnitřnosti se mi vhrnou až do krku. Chvíli mě v břiše něco lechtá. Přemýšlím, že zavřu oči, ale pak začne pracovat adrenalin a já začínám milovat volný pád. Najednou mě za poutko postroje na zádech něco zatáhne, mírně to se mnou škubne a já těsně nad zemí zastavím. Lano mě zase nezklamalo. Teď už stojím na nohách. Podívám se na vrcholek věže, ke skoku se připravuje další odvážlivec. Riskovala jsem, ale cítím se díky tomu svobodná.

A osvobozená.