Ukrytá dimenze-17.kapitola

7. března 2014 v 19:32 | Aly |  Ukrytá dimenze


Tma a nic dalšího

,,Lincy Hartová..." zamýšlela se Keira. ,,Tebe jsem v táboře ještě nepotkala."
,,Jsem tu nová." vysvětlila jsem a Keira pokývala hlavou.
Seděly jsme opřené o mohutný strom v lese a čekaly, kdy bude vhodná chvíle vrátit se zpět do tábora po překvapivém útoku Entase. Keira vypadala klidně, ale já jsem byla nervózní.
,,Kdy se vrátíme zpátky?" zeptala jsem se.
Keira zapřemýšlela.
,,Měly bychom chvíli počkat, jestli nás nehledají. Pak se když tak vrátíme."
,,Byla jsem tu ještě s kamarádem..." prohodila jsem.
,,Buď nás najde, nebo se sejdete v táboře." uklidnila mě Keira.
Chvíli bylo zase ticho. Ani jedna z nás nemluvila. Zahleděla jsem se hluboko do lesa a pozorovala, jak se pomocí větru ohýbají větve stromů. Vtom mě ještě něco napadlo.
,,Je možné, že narazíme na dalšího Entase?"
,,Doufám že ne." odpověděla Keira. ,,Ale...Tara říkala, že dělá hluk, takže to znamená, že bychom ho asi slyšely."
Kývla jsem hlavou.
Znovu nastalo ticho. Teď jsem se dívala na zem a prstem jsem si kreslila do hlíny. Pak jsem zase přišla na to, jak navázat konverzaci.
,,Tara Owsnová..." nadhodila jsem. ,,Taky ji neznám. Jak dlouho tě cvičí?"
,,Skoro rok." oznámila mi Keira, potom po chvíli mlčení znovu s úsměvem promluvila: ,,Já Hanka Lofta znám...je to dobrý učitel. Jednou mně a kamarádkám vysvětloval učivo, když jsme byli na cestě do tábora."
,,No já jsem do teď ani nevěděla jeho příjmení." zavtipkovala jsem.
,,Jak dlouho jsi u něho?" vyzvídala Keira.
,,Teprve týden." odpověděla jsem a Keira udiveně vyvalila oči.
Potom opakovaně ustala konverzace a přišlo to trapné ticho.
Začala jsem přemýšlet o Erikovi. Je vůbec v pořádku? Snad mu Entas neublížil?! Z mých úvah mě vytrhl Keiřin hlas.
,,Možná bychom už mohly pomalu jít." navrhla a postavila se. ,,Cestou můžeme hledat toho tvého kamaráda."

Bloudili jsme lesem už skoro půl hodiny a Erik nikde. Vedla jsem Keiru na místo, kde jsem ho naposledy spatřila, ale po něm a po Entasovi nebylo ani památky. Měla jsem čím dál větší strach.
Zkusili jsme jít po stopách, které vedly od místa boje Erika s Entasem, ale nebyla jsem si jistá, zda jim patří. Neumím si vysvětlit, proč by šel Erik úplně jiným směrem, než jsem šla já.
Nějaký zvuk!
Nedokážu ho identifikovat, ale znělo to, jako kdyby v dálce někdo běžel a prodíral se větvemi a keři.
,,Slyšela jsi to?" zeptala jsem se Keiry napjatě. ,,Co to mohlo být?"
Keira neodpovídala. Pravou rukou se dotkla dýky za opaskem a dívala se směrem, kterým byl slyšet ten zvuk.
Ozval se znovu. Tentokrát hlasitěji a přibližoval se. Donutilo mě to se také dotknout dýky a sledovat okolí před sebou jako Keira. Takhle to asi Gardi obvykle dělají, pomyslela jsem si.
Zvuk se pořád přibližoval, dokud se prudce nepohnul keř přede mnou. Keira vytasila dýku, ale nebylo to nutné. Z keře se vynořil Erik a překvapeně se na nás podíval.
,,Eriku!" zajásala jsem a hnala se k němu. Ani mě nenapadlo, že to udělám, ale objala jsem ho. Jemu to nejspíš nevadilo a také ovinul své ruce kolem mého pasu. Po chvíli mě ale pustil.
,,Musíme do tábora." řekl a podíval se na Keiru. ,,Už tu byli dva Entasové a myslím, že jsem slyšel další."
,,A co se stalo s tím, se který jsi bojoval?" zeptala jsem se a Erik se usmál.
,,Naštěstí jsou Entasové chytří asi tak jako tele. Musel jsem před ním utíkat a chvíli to vypadalo, jakože mě dožene, ale pak ve velké rychlosti narazil do skály a bylo po něm."
,,V tomhle lese jsou skály?" zeptala jsem se udiveně, ale dřív než mi někdo stačil odpovědět, pohnul se znovu keř a vylezla z něj drobná bytost.
Připomínala trošku malého človíčka bez vlasů a s bílou kůží. Na rozdíl od Entase neměla tak děsivou tvář, vypadala jako dítě v bílém neoprenu, i když mi bylo jasné, že neopren to rozhodně není.
,,Ah! Hobit!" vyjekl najednou Erik a já jsem se na něho pochybovačně podívala. Nestihla jsem ale nic říct. Erik mě chytil za ruku a pobízel k útěku. Keira s dýkou v ruce couvala za námi.
Nestihla jsem si toho 'cizího' dostatečně prohlédnout. Musela jsem ale uznat, že ho Erik právem nazval hobitem - hlavně kvůli malému vzrůstu.
Plnou rychlostí jsme se rozběhli.
Mně tedy tak zvaný ,,hobit" přišel neškodný, ale zdálo se, že Erik a Keira o něm něco ví a já jsem jim věřila.
Běželi jsme lesem, prodírali se visícími větvemi stromů, až jsme před námi uviděli jasné světlo. První jsem měla mžitky před očima, ale později, kdy si mé oči na jasné světlo zvykly, jsem poznala, že se blížíme na mýtinu, kde byl náš tábor.
Keira se přede mnou najednou zastavila a já s Erikem jsme měli co dělat, abychom do ní nevrazili. Když jsme konečně zabrzdili, pochopili jsme, proč stojíme.
Kousek od nás stáli překvapení Gardi, kteří si nás vteřinu nebo dvě prohlíželi. Všimla jsem si, že jsou mezi nimi také dvě Gardky a ještě Daniel a Hank. Bylo jich sedm.
,,Kde jste se toulali?" vyhrkl Daniel a společně s Hankem a další Gardkou postupoval k nám.
Chtěla jsem mu odpovědět, ale náhle jsem zpozorovala, že se mi před očima vše rozmazalo. Dlouze jsem mrkla, ale moc to nepomáhalo. Ucítila jsem, jak mě bolí hlava a než jsem se nadála, začala se velice rychle přibližovat země k mojí hlavě. Došlo mi, že padám a nedokázala jsem tomu zabránit.
Pak už byla jen tma a nic dalšího.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bellasmilee Bellasmilee | E-mail | Web | 7. března 2014 v 20:35 | Reagovat

Teda..Jsem zvědavá,co se to stalo..Boží!! :D

2 Free Free | E-mail | Web | 8. listopadu 2014 v 17:22 | Reagovat

Super :D , ale co to Erik zatajil, že narazil do skály.... v tom něco bude ... a proč upadla do bezvědomí hmmm to ten Hobit asi :D vypouští něco co uspává nepřátele ... no jen typuju. Každopádně je to super :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama