Ukrytá dimenze-7.kapitola

24. ledna 2014 v 21:49 | Aly |  Ukrytá dimenze


Rozhodnutí

,,Tak...co ty na to, Lincy? zeptala se Merrisa.
,,Myslím, že půjdu do svého pokoje." řekla jsem poraženě a odešla.
Musela jsem si promyslet tuhle situaci. Jaké je to zvláštní. Za asi pět dní se dozvím, že je už několik let utajená nějaká dimenze a že už mi naplánovali mé budoucí povolání. Potřebuju víc informací. Jestli se mě půjdou zeptat, budou mít práci s mými otázkami. Asi by bylo správné sejít dolů a o všem tom si promluvit, ale nemám na to. Nemám na to odvahu, nemám na to náladu, chci, aby oni přišli za mnou. Nebo možná chci, aby vůbec nechodili, možná to nechci řešit, možná se chci zachovat pasivně a neřešit to, utéct od toho. Bylo by to jednodušší, ale není to zkrátka správné. Nevím, co vlastně chci...část by to chtěla vyřešit a část od toho chce utéct. Nevím vlastně ani proč...
Někdo klepe na dveře.
,,Lincy...?" slyším mluvit taťku přes dveře. ,,Jsi tam?"
,,Asi jo." odpověděla jsem.
,,A můžu dovnitř?" zeptal se znovu táta.
Zvedla jsem se, abych mu otevřela, ale zarazila jsem se. Po chvíli rozmýšlení jsem řekla: ,,Můžeš."
John vešel dovnitř. Tvářil se vážně, věděla jsem, co chce rozebírat.
,,Chci s tebou něco probrat." oznámil mi táta.
,,Všechno jsem slyšela a Merrisa taky." řekla jsem.
John se usmál. ,,Opravdu jsi zvědavá." řekl. ,,Co ty na to?" zopakoval Merrisinu otázku.
,,Nevím." odpověděla jsem s úsměvem.

Sešli jsme dolů do jídelny, která je propojená s kuchyní a obývacím pokojem. Hank a Daniel seděli u stolu a upíjeli čaj. Mamka si připravovala zmrzlinu. Pokusila jsem se nasadit decentní úsměv, nemuseli hned vědět, že jsem rozrušená.
,,Brý den." pozdravila jsem Hanka a Daniela.
,,Ahoj." odpověděli mi zároveň.
,,Chceme si s tebou o něčem promluvit..." začal Daniel.
,,Vím o čem." odpověděla jsem a oni se na sebe zadívali. Posadila jsem se k nim, nechtěla jsem vypadat nerozhodně.
,,Aha...tak...co ty na to?" znovu ta otázka, tentokrát v podání Daniela. Ještě jsem si na ni odpověď nevytvořila. Takže ze mě může vylézt cokoli.
,,Já se nerozhodnu, když ani nevím, o co jde. Nevím, co děláte. Nevím, co to je za zaučování. Nevím o tom skoro nic."
Daniel se usmál. ,,To je nám jasné. Říkají to všichni." řekl. ,,Ale my jsme ti řekli, co máme na starost. A ohledně toho zaučování...nemůžou na to existovat nějaké školy, protože by se to dozvěděli ti, kteří se to dozvědět nemají a do každé profese se musí studovat, ne?"
,,Jenže mně to nedává smysl." protestovala jsem.
,,Co ti na tom zase nedává smysl?" zeptal se netrpělivě Hank. ,,Měla by ses rozhodnout, Lincy. Taková šance tě jen tak nepotká. Jenže pro někoho to šance třeba není. Jestli máš v plánu dělat něco jiného, stačí říct."
,,Asi ne. Když já..." odpověděla jsem a zamyslela jsem se. Musím si srovnat výhody a nevýhody. Výhoda? Nevím. Snad jen to, že nebudu muset vymýšlet, co studovat. Nevýhoda? Snad jen to, že nevím, o co jde.
,,My tě nenutíme. Ale bylo by dobré, kdyby ses rozhodla co nejrychleji." řekl Daniel.
,,Pak se rozhodneme my." dodal Hank.
Podívala jsem se na ně. Potom na rodiče. Tvářili se dost neutrálně. To mi moc nepomáhalo, ale já už asi vím... ,,Možná bych to mohla zkusit." řekla jsem pomalu.
Hank a Daniel se na sebe podívali.
,,Víš to jistě?" zeptal se Hank a já jsem pokývala hlavou na souhlas.
,,Tak pojď se mnou." řekl Hank a odvedl mě ven před dům.

,,Čí to je?" zeptal se Hank a ukázal na luk opřený o stěnu kůlny.
,,Moje." odpověděla jsem potichu.
Hanka to zřejmě zaujalo. Překvapeně se na mě podíval. ,,Ty střílíš?" zeptal se nevěřícně.
,,Trochu." řekla jsem. ,,Proč se ptáte?"
,,Protože mě to zajímá." odpověděl Hank. ,,Ukaž mi to."
,,Radši ne. To není dobrý nápad." bránila jsem se.
Hank se na mě ohromeně podíval. ,,Ale já jsem se neptal, jestli mi to ukážeš. Já jsem ti to vlastně nařídil." řekl Hank pevně.
A já jsem řekla, že to neudělám, pomyslela jsem si. Ale radši jsem nic neříkala. Vzala jsem luk a obrázek terče. Terč jsem nasadila na terčovnici a vytáhla jsem si z toulce šíp. Samozřejmě jsem nezapomněla na nátepníky a jinou ochranu-sice to bude jen krátká ukázka, ale já nechci mít na rukou šrámy. Stoupla jsem si pár kroků od terče a chystala se střílet.
,,Běž dál, pokud to odtamtud zvládneš." řekl Hank.
Ustoupila jsem tedy o pár kroků dál a podívala se na Hanka, ten kývl. Vložila jsem šíp do luku a zamířila. Chvíli jsem mířila, protože jsem chtěla trefit, nejsem ještě na té úrovni, kdy bych zamířila a vystřelila za dvě vteřiny. Až jsem měla jistotu, že mířím na střed terče, upustila jsem šíp a ten se vydal k cíli. Přistál kousek od úplného středu. Asi uprostřed předposledního pruhu. Podívala jsem se na Hanka.
,,Ještě jeden." řekl.
Popravdě jsem se trochu styděla. Netušila jsem, proč mu to musím ukazovat. Zopakovala jsem stejný postup. Vložila šíp do luku, natáhla, zamířila a vystřelila. Šíp se zabodl ještě blíž ke středu než ten předchozí. Znovu jsem se podívala na Hanka, jestli si mám jít pro další šíp.
,,Stačí. Můžeš to schovat." řekl. Když jsem všechno schovávala, zeptal se: ,,Proč střílíš?"
,,Protože chci." odpověděla jsem stydlivě.
,,Aha. Dobře a co jsi dělala v tom lese?" zeptal se zase Hank.
Nechápavě jsem se na něho podívala. ,,Kdy?" divila jsem se.
,,No tehdy jak jsme tě tam honili, pamatuješ?" odpovídal Hank.
Chvíli jsem si musela rozmýšlet, co odpovědět. ,,Asi...jsem se nudila."
Hank zakroutil hlavou. ,,Nudila ses, tak sis zašla do lesa." pronesl a podíval se na mě. Kývla jsem na souhlas a Hank pokračoval: ,,Domluvíme se takhle...taky bydlím v Trenbruku. Takže si tě na pár dní půjčím a uvidíme, co v tobě je."
Trenbruk je místo, kde bydlím. Je to malé městečko ve Walesu, které je z jedné strany obklopené lesem.
Kývla jsem Hankovi na souhlas a on se vydal zpátky do domu. Rychle jsem spěchala za ním.

,,Tak jak to šlo?" zeptal se Daniel, když jsme přišli do jídelny. Ve skutečnosti všechno viděl, ale musel se prostě zeptat.
,,Úplnou představu si udělám, až ji budu pozorovat alespoň dva dny, to přece víš." řekl Hank.
Podívala jsem se na mamku a taťku. Stáli u kuchyňské linky-pravděpodobně proto, že si něco připravovali-a usmívali se.
,,Můžeš se jít rovnou balit." řekl Hank.
Překvapeně jsem se na něj podívala. ,,To jako hned?" zeptala jsem se a on pokýval hlavou.
,,To jako hned." odpověděl.







 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 AutonMionYna AutonMionYna | 27. ledna 2014 v 10:39 | Reagovat

aaaaaaaaaaaaaaaaa jak to děláš? Jsi prostě nej!

2 Aly Aly | Web | 27. ledna 2014 v 14:26 | Reagovat

vážně jsem to nemyslela smrtelně vážně-ale dík :D

3 Neimã Neimã | E-mail | Web | 2. února 2014 v 11:16 | Reagovat

To je super!!!

4 Free Free | E-mail | Web | 11. září 2014 v 18:28 | Reagovat

Ohhhhh pokračuje to dobře :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama